Okolo zvýšení DPH ze zboží, které patří do snížené sazby, se zvedla slušná hysterie. Nadávat na to, kolik stojí banány, mě příliš nebere, podráždily mě ale tvrzení, že lidé kvůli tomu, že se zvedne DPH u knih, přestanou číst. Ta představa je absurdní.

Čtení je vyšší potřeba než jídlo a spánek a podle toho se vyvíjí i můj přístup ke knihám. Důležitá není cena, ale obsah, zpracování, kulturní hodnota. Argumentace knihkupců a nakladatelů se opírá o to, že když nebudou vycházet knihy, vzdělanost obyvatelstva upadne a propadneme do propasti jako v letech 1948 a 1968 (kdo ty příměry vymyslel?!). Hlavní důvod jejich protestu je pouze jejich zmenšující se marže. Samo o sobě je to legitimní a taky bych nerad, aby mi někdo šahal na peníze. Nedochází to už ale drtivé většině lidí pod tou výzvou podepsaných. Ironicky, pokud nejsou schopni prohlédnout povrchní petici tohoto formátu, stěží mohou mít zájem o knihu, kde budou hledat význam za hranicemi stránek a písmen.

Česká knižní produkce mi moc radosti nedělá, při pohledu na seznam nákupů v knihkupectvích přesvědčivě vedou zahraniční nakladatelství. Například Vintage od britského Random House mě získala nejen knihama, které pod ní vycházejí, ale čistou, přehlednou sazbou a příjemným formátem pro čtení. Obálky navrhovali lidé, kteří opravdu umějí grafiku a kniha je pak potěšením i na pohled. V češtině mi chybí řady jako Penguin Classics, kde vycházejí klasiky ze všech možných období, typograficky zpracovány stejně zručně a dostupné za cenu, kterou si může dovolit každý. V neposlední řadě pro mě mají hodnotu knihy staré, s kouzlem let. Kdyby se tohle povedlo některým z českých nakladatelů ve větším měřítku, cena by pro mě začala být ještě méně důležitá. Kniha není spotřební zboží a nevyměním ji za novou za dva roky, zůstane mi … napořád.

Stačilo mi pět stránek, abych se chytil a knížku nepustil ani u večeře. Stačilo jich padesát, abych zjistil, že rozměr knížky nebude jen příběh amerického tažení na ostrově v tichomoří, ale hlubší pohled do mysli lidí obyčejných i vznešených. Norman Mailer se svými Nahými a mrtvými mě dlouho nelákal, moje zkušenosti s válečnou literaturou byly většinou spojené s překonáváním klišé, milostných nebo hrdinských. V hlavách vojáků průzkumného oddílu četaře Crofta jsem ale poznal stejné nápady a myšlenky, které jsem tolikrát měl já. Přestavy o životě ohýbané okolnostmi, sny snadno realizovatelné ve vlastní představivosti, kterým chybí reálná očekávání, nebot touha po tom být výjimečný ve svém okolí, a co především, ve svých vlastních očích.
Read more »

V dubnu jsem si předobjednal první knižní počin od A Book Apart. Jeremy Keith si vzal jako téma nově vznikající HTML5 a sám nejlépe charakterizoval účel knihy:

The HTML5 spec is 900 pages and hard to read. HTML5 for Web Designers is 85 pages and fun to read. Easy choice.

Pošta, ať už ta americká či česká bohužel napoprvé nezvládli doručit zásilku. Velké plus byla komunikace od nakladatele – hned se mi ozval, jestli nevím, proč se to stalo, a hned si zapsal adresu znovu a poslal zpátky. Napodruhé už kniha dorazila hned a dal jsem se do čtení.

Read more »

Poslední dobou čtu novější díla a autory, jedna z nich je klasické dílo od ruského autora Alexandra Solženycina. Solženycin je trochu netradiční autor, je známý svou tvorbou především z politických důvodů. Popisoval situaci v Sovětském svazu v padesátých letech i jindy a dlouho žil v emigraci. Další jeho známé dílo je Souostroví Gulag.

Netradiční je kvůli jeho stylu psání. Text není umělecký, jazykově bohatý nebo stylově vytříbřený. Je strohý, přesto živý, popisný a názorný. Jednoduše sděluje myšlenky svých hrdinů a přímo, bez popisů a zbytečných průtahů popisuje okolí, situace a děj.

Jeden den Ivana Děnisoviče vypráví o jedom dni politického věžně I. D. Šuchova. Je vězněn řadu let v pracovním táboře na Sibiři. Solženycin názorně ukazuje, jak vypadal život vězňu, v jakých podmínkách žili. Nezaujímá k tomu vlastní názor, je na čtenáři, aby si udělal svůj obraz z vylíčené situace.

Klíčovým prvkem knihy jsou hodnoty. Kniha končí jakoby dobře, I.D. se povede ten den spousta věcí (dostane dvě porce polévky, udělají více práce, neonemocní), při bližším pohledu na věc se ale odkrývá smutná skutečnost, kam podobná situace člověka dožene. V knize sám Šuchov zmiňuje, že už ani neví co by se svobodou dělal, že na ní nemá proč myslet, akorát by na to v táboře dojel. Všechny postavy jsou smířeny se svým osudem uržet se naživu uprostřed pustiny.

Šuchov neměl ani špetičku tabáku a neměl ani vyhlídku, že by dnes nějaký sehnal dřív než večer. Proto byl při čekání tak napjatý a připadalo mu, že po tom konečku cigarety v tuhle chvíli touží snad víc než po samé svobodě.

Týden doma po operaci mám klid na všechno co normálně nestíhám, včetně knížek. Připravil jsem si něco z povinné četby i něco současného. První věcí je asi největší počin Johna Steinbecka – Hrozny hněvu. Musím říct, že mě naprosto dostala, je to něco, co by si měl přečíst každý. Děj jen nastíním, je to příběh rodiny z Oklahomy, které utíká na západ kvůli neúrodě. Jejich farmy koupí banky a musí opustit svoji zemi. Bohužel netuší, že na západě je čeká ještě větší cesta strastí.

Knížka dýcha hodnotami, takovými, které by měli být v každém z nás. Není to patetické, naopak každá stránka je velmi autentická. Steinbeck mimochodem vůbec nepřeháněl, právě naopak, aby ho lidé neobvinili s pribarvení si reality. Asi nejdůležitějším motivem celého příběhu je sílá vůle a jednota rodiny. Všechny postavy jsou odhodlány uspět, či později přežít, tam kam putují a mění kvůli tomu celý svůj život.

Další zajímavou věcí je podstata člověka a země, kterou obdělává. Patří k sobě, země bez člověka není nic jako člověk bez ní. Dneska to mnoha lidem může připadat hloupé, pokud to berou doslovně. Má to druhý rozměr: člověk má žít v souladu s přírodou, využít jí a zároveň se o ni starat. Má s ní spojit svoji duši a vědet o ni.

Mnohým knížka přijde politicky zaměřená. Kdo to chce v tom vidět, určitě uvidí. Jde v ní ale o něco jiného, o souboj přirozeného práva na to žít svobodně, o právo mít majetek a starat se o něj, o právo mít rodinu a zajistit ji.

Něco se těžko vystihuje slovy, můžu vás ale ujistit, že potom, co dočtete poslední řádek zůstanete úplně bez dechu.

Jeden z posledních víkendů jsem neodolal užít si teplého odpoledne venku a vyrazil jsem na procházku. Nebyl bych to já, aby mě to nezavedlo do knihkupectví, kde dokážu trávit hodiny. Tentokrát jsem měl náladu na něco známého, něco co mi chybělo, a hlavně anglicky.

Nakonec padl výběr na tři knihy – Hrozny hněvu od Johna Steinbecka, Palahniukův Fight Club a právě Jatka č. 5 od Kurta Vonneguta. Poslední dvě měli v skvélém paperbackovém vydání od vydavataleství Vintage. Takhle kvalitně a vkusně zpracovanou obálku moc v Čechách nevidím. Steinbecka jsem si vzal jako jednoho z mých povinných školních autorů, které je radost číst.

S knížkama jsem náladový a trvá mi tak pět deset stran než chytnu tempo a vrhnu se do knížky. U Slaughterhouse Five (četl jsem to v angličtině přece) mi to trvalo tak stránku jednu. Vonnegut vypráví poutavě, vážně i vtipně. Ironie těch nejděsivějších momentů, které jsou přitom úplně k smíchu je úplně absurdní. Chápu, proč se o této knížce říká, že je to jedna z nejlepších protiválečných knih. Po každé stránce ve vás sílí přesvědčení, že je to všechno zbytečné, nelogické a šílené.

Dokreslen paralelou, kdy se hlavní hrdina tolik vzdálí od světa, že se v něm může přesouvat v čase, vás příběh přesune do zcela jiného úhlu pohledu, kdy se sami dokážete přemístit v čase a s nadhledem vidět, co se tu vlastně na světě děje.

Přehled

Knížka je soubor novinových článků, esejí a jiných děl od Karla Čapka. Většina je datovaná z 30. let. Společné mají téma, jak již vyplývá z názvu. Vybrány jsou Čapkovy články, které se zaobírají politickými poměry, ideologiemi, obzvláště totalitami jako je nacismus a komunismus a obecně společností. Soubor sestavil Ivan Klíma a myslím, že je to rozhodně povedená kniha, která může zajímat kohokoliv, kdo má zájem o veřejné dění.

MImo velmi známé články jako “Proč nejsem komunistou” v knížce nalezeneme reakce na dobové události, vyjdáření Čapkových názorů, kde velmi často nadčasově dokázal posoudit situace a úvahy nad dalším směřováním českého národa.

Snad už jen citát pro ukázku:

Myslící a poznávající duch nemlčí nikdy, ledaže se zřekl myšlení a poznávání…Není jiného předpisu pro myšlení než myslet správě, kriticky, úplně a přesně…Není v zájmu inteligence ani těch druhých, aby byla poručena hierarchie, která staví statky duchovní nad všechny jiné. Není to v zájmu inteligence, neboť tím zaniká její duchovní provorozenectví; není to v zájmu druhých vrstev, neboť kulturně nivelizovaná inteligence přestává plnit určité povinnosti, na nichž závisí většina hodnot vyššího řádu. Řeknu to tak: Selže-li vzdělanost, nepřijde ke slovu “průmerný” člověk, prostý a řádný muž, sedlák, dělník řemeslník se svým normálním rozumem a mravním zákoníkem, nýbrž přihlásí se k životu cosi, co je hluboko pod ním, element barbarský a násilný, který začne dělat z kulturního světa paseku.

Čapek dokázal věci vysvětlovat, popsat je zajímavým způsobem, který přes své triviální vyjádření skrýval věci, které mnohým ušli.