Do indexu se zapisují poslední autogramy a s tím končí i můj první rok na informatice a matice na MFF UK. Během toho roku jsem si vystřídal dost poloh, od počáteční skepse, průběžného nadšení, předzkouškové motivační krize, pozkouškové euforie nebo občasných pochybách o správně zvoleném směru. Sumasumárum to stálo za to a hrozně mě těší, jak velký prostor pro objevování dalších znalostí jsem získal. Oproti jakékoliv dřívější škole to byl raketový start v přijímání nových vědomostí, přesto je ještě mnohem zajímavější svět, který se tím otevřel.

Další kapitolou jsou studenti a lidé celkově. Matfyzáci jsou zvláštní skupina lidí. Otevření a přátelští, lehce asociální, přesto jsem se snad nikde neobjevil u spontánních rozhovorů tak často jako zde. Skoro každý ochotně poradí a řeší spíš obor než sebe, či nedejbože ostatní. Z kantorů jsem zatím ve všech měl respektovanou autoritu a až na naprosté vyjímky se skvělými schopnostmi přednášet a předávát informace dál. Na cvičeních jsem měl většinou mladé kluky (a i jednu holku!), co jdou v polovině případů na tykání, a opět spíš řeší předmět a to, aby nás bavil a zajímal.

Tempo školy není vražedné, není ale ani úplně snadné. Je to taková ideální kombinace pro zachování zdravého rozumu a volného času. Od začátku vedle školy se dá i pracovat (půl úvazek), je to už ale trochu o nervy. Snad jediná věc, co mi opravdu na škole chybí je trochu nadhledu nad matiku a algoritmy. Malá Strana, kde většinou pobývám je mezi pražškými fakultami pravděpodobně s nejkrásnější lokalitou a se skvělým zázemím. Je ale strohá jak nemocnice a při návštěvě VŠUP si řikám, že jediný životní prostor nemusí být dřevěná lavička před posluchárnou nebo laboratoř, kde člověk nemá úhel, kde by neviděl monitor.

Po roce se opět počítají majetky a statky senátorů a poslanců a média si toho nezapomněla všimnout. Už vytvářejí infografiky a žebříčky toho, kdo nejvíc vydělal, nastřádal či utratil, přestože to má s veřejným zájmem jen pramálo společné. Už jsme hned třikrát třikrát třikrát slyšeli, že Töpfer má úspěšnou hospodu, přečetli si kuriozitu o Medvídku Pú Tomáše Chalupy či viděli expertní hodnocení investic už dále nejmenovaného senátora.

Důvodem pro zavedení majetkových přiznání (a poměrně zásadnímu nabourání soukromí veřejných činitělů) je znesnadnění příjmu úplatků a poskytnutí přehledu o vedlejších činnostech členů parlamentu. O jednotlivých položkách na těch seznamech by se mělo diskutovat v případě podezeřelých transakcí, nevysvětlitelných darů nebo tajemných dědictvích. Servírování obyčejného rodinného rozpočtu je však daleko za hranicí vkusu slušného člověka.

Pokud by člověk zapomněl na vkus, zbývá tomu minimálně ještě jeden rozměr. Ubohou provokací znemožňují diskuzi nad zjednodušením a zpřehledněním poslaneckých příjmů. Lidé mají velmi malou škálu, na které si dokážou představit relativní výši platu či dalších přijmů těchto lidí (např. na ní chybí poměrně nenápadná vrstva lidí v byznysu), a podobná bulvarizace jen podnítí závist a pocit nespravedlnosti, která jakémukoliv pohybu v tomto ohledu zaručeně zabrání.