O sebereflexi jako prostředku k získání nadhledu nad sebou samým, nikoliv veřejná seberflexe mě samotného. A možná ani to ne, tady si nevyberete.
Paradoxně se sebereflexe v tomto případě obrací přesně opačným směrem, měli bychom se snažit vidět sami sebe z jiného úhlu pohledu při tom, jak se vyjadřujeme, jak se chováme, jak se stavíme k okolnostem, prostředí, a co v prvé řadě, k ostatním lidem.
Přirozená podstata člověka v běžném životě je rozhodovat se podle svého prospěchu, není to nic v sobeckém slova smyslu, bez této základní životní filozofie bychom nepřežili ani pět minut. Do jisté míry se v tomto ohledu ohýbáme, obzvláště když jednáme s ostatními lidmi. Velmi často s těmi, kdo jsou nám blízcí a na nichž nám záleží. Už staří filozofové pokládali krajnosti za špatné řešení, bezohledné hledění si svého nikomu neprospěje, jakožto s neomezeným podřizováním se nedostaneme o nic dále. Je najít třeba kompromis.
Jiný moudrý člověk ho nazval zlatým pravidlem a zní – nedělej nikomu to, co bys nechtěl aby dělal tobě – pokud pomineme dnešní cliché, které vznikne, když to použije kandidátka na Miss jako bonmot do svého “motta”, tak lze tuto myšlenku rozvést o něco dál. Pokud něco pro někoho děláš, činíš tak z vlastní vůle a pro vlastní uspokojení, a nemůžeš očekávat to samé na oplátku. Nechť zde zbystří zvšeobecňovači, kteří mě ukamenují, že takhle vypadá naivní člověk. Obratem odpovím: “činíš tak z vlastní vůle” znamená, že tě nikdo nenutí a že máš možnost si vybrat.
Předchozí tři odstavce mají hlavně jeden význam, a to ten, že mezilidský vztah není založený na povinném plnění přání druhého, ale na dobrovolné účasti obou.